Číslo jedna

ODPOVĚĎ PRO COPYWRITERKU

Proč jím, co jím, a proč nejím, co nejím

Vegetarián už jsem dlouho. Nejdřív jsem hádám byl tak jako přirozeně, jako dítě. Z rohlíku se šunkou jsem dokázal nenápadně vypreparovat šunku, schovat ji v lícní torbě a vyplivnout ji za rohem. Když mi cpali holoubata na hrášku, poblil jsem je. Pak mě zlomili, pak jsem střídavě byl a nebyl a různě jsem posouval pravidla sem a tam. Ryby jo, kuře jo, velký zvířata ne, pak kuře ne, pak ryby taky ne. Protože to tělo, který mám, je starý sedm let, ono všechna těla jsou stará sedm let, za tu dobu se všechny buňky nějak obmění bo co, tak jsem už dlouho čistý člověk. Maso není lidská potrava, full stop.

Zhruba stejně dlouho, jako jsem škrtnul i ryby, nekouřím a nepiju. Ale to má širší souvislosti. Kouřím malinkatý doutníčky v černý plechový piksle a občas, ale jen občas si dám malý pivo (Plzeň, prosím) nebo decku vína. 

Z ostatního jídla postupně ubývalo a ubývalo.

Když jsem začal s jógou, odcukroval jsem se. To trvá asi šest týdnů a musí se vynechat veškerý cukry, ne jenom sacharóza. Takže nejíš nic, kde je stopově cukr, ovoce, zeleninu, mlíko, pečivo... zbyde jen rýže a pár zelenin, jako třeba paprika nebo česnek. Ale spolehlivě to znechutí život mimo jiný kvasinkám, co normálně z toho zbytkovýho cukru žijou, dělají takový ty nahnědlý fleky na ramenou a zádech, a taky na obličeji se to pozná. Pak už jsem se k bílýmu cukru nikdy nevrátil, dneska sladím naprosto výjimečně a akorát medem nebo hnědým cukrem. Ale protože jsem škrtnul i pšenici, nemám moc co sladit. Čokoládu jím, ano. Někdy medovník, když se cítím slavnostně. 

K bramborám jsem pojal nedůvěru už v době, kdy jsem je jako dítě musel strkat do země a pak zase ze země vytahovat. Nejsou pro nás, mají moc škrobů, zvednou sekreci amylázy, což je enzym, kterej si s těma škrobama poradí, ale metabolismus amylázy má za výstup močovinu, která se ukládá do kloubů, kde tiše krystalizuje a pak se ti staří lidé belhají a bolí je každý krok. Takže ne. Snesu brambory nějak rozumně zapracované nebo jako chipsy, který vlastně nemám jíst, ale jím je, protože nejsem zas tak ortodoxní a halt nějaký to riziko unesu.

K burákům a všemu z buráků jsem pojal nedůvěru před menší dobou, ale instinktivně se jim vyhýbám. Jsou prej hrozně plesnivý a tak, ale to nebyl ten důvod. Prostě se mi přestaly zamlouvat. Podezřelý předmět.

Zhruba v době, kdy jsem nechal bílýho cukru, jsem začal opouštět bílou mouku, dneska je úplně opuštěná. To je stejnej problém, jak se něco průmyslově upraví, zabije se to a zbaví se to především protijedů, který potřebujeme, abysme strávili třeba kravský mlíko. Bez těch kvasnejch záležitostí se tim akorát otravujeme, na chalupě jsem bral od krávy rovnou, stejně je lepší. Ale jinak budeme muset počkat, až opadne ta hysterie se skladováním a převážením věcí, co se prostě skladovat a převážet nemají. Až bude mít soused krávu a každý ráno si půjdu s bandaskou.

Pizzu tak jednou za měsíc. To dělám, že bílou mouku nevidím.

V Indii jsem byl u pána Jaga, vezme tě za ruku a poví ti, co s tebou. Se mnou mi teda pověděl. Poznal, že mi jako miminovi nabořili játra pitomym penicilínem, na krvi se dneska nic nepozná, ale já to poznám, a nakázal mi vyhnout se pšenici a těm burákům. Kdo jí maso, s tím se vůbec nebaví, ukazuje ho pro ostudu všem okolo. A to má pravdu. Takže po Indii jsem experimentálně vynechal pšenici vůbec. Nejsem bezlepek, protože oves a žito můžu, ale ona ta pšenice je skoro všude. V obchodě Zdravíček za rohem přísahali, že v tom žitným chlebu za pade fakt není, tak tam na něj chodím. Ona ta pšenice mj. začíná být moc GMO a nedá se to nijak opozorovat. Stejně jako čočka, kterou kupodivu pan Jag taky sundavá všem. Totiž, původní lidská čočka má malý výnosy, nějaká divoká krapet jedovatá mrcha má výnosy obrovský, takže chytráci je smontujou a maj jakože jedlou s výnosama, ale GMO. A jak je to z Indie nebo z Číny nebo kterýho čerta, tak se to sotva dá dopátrat. Čočku ano, ale žlutou a červenou, cizrna je ok. Ještě mi zakázal zelí, ale myslím, že zelnou polívku (vlastní coververze, ňam) a segedín ze sojovýho masa tu a tam jako projde. Se sojovým masem se odmítám patlat, takže akorát výjimečně, navíc se mi ho pokoušel znechutit pan kapitán na kurzu řízení lodí, vyprávěl, jak se vozí v obřích lodích přes moře z Jižní Ameriky a co všechno se tunám tý soji děje a kdo všechno v ní po cestě žije. Nepovedlo se mu to, ale stejně jsem na to namáčení den předem a tak moc línej.

Dál pan Jag přednášel o olejích, prošel akorát olivovej a kokosovej. Ten se v Indii hodí na všechno, lahvičku jsem dovezl a dodnes nevím, proč se jmenuje Parachute. Kromě patlání na tělo po koupeli, na opalování, na masáže, do salátů, na smažení atd. má zjevně ještě nějaký další využití ve skocích s padákem. 

Jo, smažený bych taky neměl. Jednou za měsíc smažák s hranolkama je tak asi maximum, víc mě nebaví. 

Falafel. Never enough.

Vzhledem k mým dalším podivnostem není nijak divný, že si vystačím se dvěma variacema snídaní - a co víc, naprosto mě to uspokojuje. Buď mám žitný chleby s cottage nebo miso pastou, nebo ovesnou kaši s jogurtem. Protože se můj pes může po ovesný kaši s jogurtem utlouct a protože rád dělám radost mýmu psovi, většinou máme ovesnou kaši. S jogurtem. Miso je divná černá hmota, která vznikne ze sóji, když se nechá tři roky někde ležet. Ještě jsou jiné, v menším stupni rozkladu, ale ty mě neuspokojují.

Tuny rejže na všechny způsoby. Kikkoman a Shoya jsou jediný opravdický omáčky, zbytek je nějaká legrace.


Ořechy. Jablka, tuny jablek prosím. Hrušky, jediný zásaditý ovoce, jediný, co se má jíst v zimě na ledviny. Z cizích děkuji každé ráno Stvořiteli, že stvořil citrón, zázvor a chilli. Chybí mi v Praze opravdickej indickej bufáč, díky za Beas, ale bez chilli, zázvoru a koriandru to je vyčpělý a bezpohlavní.


Vynechávám bublinovou vodu, kupodivu má stejný efekt, jako přemíra cukrů. Zakyseluje organismus. Né že by mě to nějak trápilo, ale povídal Bab Jag.

Na takových jako hardcore kurzech jsem zjistil, že člověk potřebuje jíst asi tak třetinu toho, co normálně jí, zbytek je nějak navíc. Ne, nebyly to kurzy v hladovění, byly to kurzy něčeho úplně jinýho, ale potřeboval jsem maximální výkon a ukázalo se, že o trochu víc jídla už brzdí. A v tvrdým režimu je zvláštním způsobem ukliďňující jíst stejnou snídani každý den, dávkovanou jak kosmonautům skoro na gram přesně.

Kubrick jedl jedno jídlo půl roku každý den, pak ho vyměnil za jiné a zase ho jedl půl roku. Ale to byl naprostý šílenec.

A to já přece nejsem.